Baskicko můžeme chápat jako zemi divů. Javier jej tak určitě vnímá. Země divů je mimo jiné také název jednoho z prvních videí, kde se představil jeho nonšalantní styl. Bylo to v roce 1994. Javier míchal v tomto videu staré a nové, techniku a agresivitu. V této době nevidělo mnoho lidí stejnou krásu v kickflip f-side nose slide jako v indy air na sedmistopém quarter pipu se 4 stopami vertikální stěny. Javier, stejně jako mnoho dalších baskických skaterů, ano. 

A jinak to ani nešlo: od tehdejšího Gijonu až po pozdější Algortu odrážely skateparky v této velmi svébytné části světa, kde se mluví jazykem, který není příbuzný s žádným jiným v Evropě, hlavní charakteristiku tohoto národa: před nikým se nesklánět. Možná to zní drsně, ale brutalita těchto míst, tento projev baskické radikálnosti, formovala Javierův unikátní styl. Tento muž předvede tailslide tam, kde ostatní stěží zvládnou kickturn, jak prokázalo jedno číslo časopisu Skateboarder. Pro Javiho jsou hluboké, rychlé dráhy v Brixleggu, Marseille a Malmö stejné jako obrubník v sousedství. A vždy ke všemu přistupuje bez náznaku jakékoliv arogance. 

To, co Mendi chce, je snadné: posledních 10 let strávil cestováním a chce v tom pokračovat, pohybovat se z místa na místo. Nesoutěžit. Nevyhrávat. Jen jezdit, jako skutečný skateboardingový bohém. Životopisy jsou pro lidi s pevným zaměstnáním, Javier nikdy žádný nepotřeboval. Vybudoval respekt u svých kolegů mezi americkými profesionály jen tím, že je sám sebou. Když spisovatel John Krakauer popsal, jak se jeho hrdina vydal na „Útěk do divočiny,“ není zcela jisté, že mluvil o světových skateparcích. Javier tam ale stejně odešel. A brzy se nevrátí.